Rubrika: Články
Jak očkovat a ne(pře)očkovat svou kočku
Obsah:
Na úvod
Očkování v dnešní době zaujímá s velkým náskokem přední příčku mezi nejčastěji prováděnými zákroky v ordinacích veterinárních lékařů malých zvířat.
Musím se přiznat, že mě celosvětový a celospolečenský rozruch kolem vakcinace v souvislosti s onemocněním covid-19 docela překvapil a zároveň přesvědčil, jak málo se toho ve veřejném prostoru o očkování vlastně ví.
Rozhodl jsem se tedy tímto článkem, určeném nejen zvídavým návštěvníkům mých webových stránek, vnést alespoň částečně světlo do problematiky očkování koček.
Asi nikoho dnes nepřekvapí, že pejskové jsou v našich končinách všichni do jednoho pravidelně očkovaní. Jistou úlohu v tom hraje povinné očkování proti vzteklině, které se koček vlastně netýká. Ale velká většina psů je očkována i proti dalším nemocem. A každý veterinář, který zažil éru řádění psinky a parvovirózy vám potvrdí, že je to moc dobře.
U koček je situace podstatně jiná. Řekněme si na rovinu, že těch od narození neočkovaných běhá po světě ještě pohříchu hodně.
Pojďme se tedy podívat, jaká jsou nejnovější doporučení odborníků v oblasti vakcinace koček.
Na rozdíl od psích vakcín se ty kočičí dělí pouze do dvou skupin. Základní a volitelné.
Zcela chybí kategorie vakcín povinných, takže majitele koček nikdo a nijak k preventivním návštěvám veterináře nemůže nutit. My, kteří víme, jak jsou každoroční pravidelné kontroly zdravotního stavu zvířat přínosné, nemůžeme dělat nic jiného než doporučovat, doporučovat a doporučovat.
Základní (doporučená) očkování
Mezi základní vakcíny koček patří vakcíny proti těmto nemocem:
- Herpesviróza
- Kaliciviróza
- Panleukopenie
V mnoha případech jsou také označovány jako doporučené, a to proto, že bychom se měli snažit zvyšovat a udržovat odolnost proti těmto nemocem u co největší části kočičí populace. Důvod je prostý. Ve všech třech případech se totiž jedná o virózy, které se velmi snadno a rychle šíří. Jinými slovy jedinou známou strategií, jak dostat tyto choroby v populaci koček pod kontrolu je dosažení a udržení tzv. „kolektivní imunity“.
Herpesvirus a kalicivirus koček patří do skupiny původců zánětů sliznic dýchacích cest a sliznic v jejich blízkém okolí. Souhrnně se těmto onemocněním někdy říká komplex kočičí rýmy.
Infekční panleukopenii zase způsobuje kočičí parvovirus, který napadá především sliznici trávicího systému a kromě jiných příznaků způsobuje úporný průjem.
Jakkoliv se průjem a rýma zdají být banálními příznaky, je třeba si uvědomit, že u mladých koťat a oslabených dospělých jedinců může mít nákaza kterýmkoliv z uvedených virů velmi těžký a v mnoha případech i smrtelný průběh.
U doporučených nebo chcete-li základních vakcín je důležité správně postupným přeočkováním ošetřit tu nejohroženější kategorii, tedy koťata. Poté se vakcína podá po 12 měsících od ukončeného očkování kotěte a po celý zbytek života už stačí přeočkovávat jednou za tři roky.
Volitelná očkování
Druhou skupinu očkovacích látek pro kočky tvoří vakcíny proti nemocem:
- Komplex virové leukémie koček
- Chlamydióza
- Bordetelóza
- Vzteklina
Souhrnně se označují jako vakcíny volitelné. A to proto, že se jejich použití doporučuje individuálně u těch koček, které jsou daným onemocněním potenciálně ohroženy, jinými slovy patří do rizikové skupiny.
V této souvislosti je vhodné si blíže představit jednotlivá onemocnění.
Související články, odborná pojednání a zdroje:
- WSAVA-Vaccination-Guidelines-2015.pdf (v angličtině)
- WSAVA-Owner-Breeder-Guidelines-2015_1.pdf (v angličtině)
- Vaccination-Guidelines-Article-Michael-Day-Czech.pdf (v češtině)
- onlinelibrary.wiley.com (v angličtině)
Leptospiróza
Jedná se o onemocnění, které způsobují bakterie z rodu Leptospira. Zdrojem těchto bakterií jsou především volně žijící druhy hlodavců a hmyzožravců (potkani, hraboši, myši, myšice, ježci, aj.), u kterých ovšem nevyvolává žádné zjevné onemocnění. Tito „bacilonosiči“ však vylučují obrovská množství leptospir především močí. Leptospiry jsou schopné poměrně dlouhou dobu přežívat ve vlhkém prostředí – vlhké půdě, stojaté nebo mírně tekoucí vodě. K nakažení psa tak nejčastěji dochází pitím vody znečištěné močí postiženého hlodavce nebo přímo ulovením a pozřením nakaženého hlodavce (příp. hmyzožravce). V těle psa napadají leptospiry hlavně játra a ledviny, způsobují selhávání funkcí těchto orgánů a častým projevem rozvíjejícího se onemocnění je žloutenka.
POZOR! Jedná se o onemocnění přenosné ze zvířat na člověka a zdrojem leptospir pro člověka může být samozřejmě také moč jeho nakaženého pejska.
Rizikovou skupinou jsou psi, kteří přicházejí buď do přímého kontaktu s hlodavci nebo rádi pijí stojatou vodu, např. z louží, v takovém případě se jedná o kontakt nepřímý.
Jak se očkuje
Pokud jde o samotné očkování, první dávka se musí po 3 týdnech zopakovat a přeočkování se poté provádí pravidelně po 12 měsících, v místech s vyšším výskytem leptospirózy (ohniscích) případně i častěji.
Lymská borelióza
Lymskou (příp. lymeskou) boreliózu pravděpodobně všichni znáte z doslechu. Jedná se o jednu z nemocí, které na psa, potažmo i člověka, může přenést klíště. Onemocnění je způsobeno bakterií jménem Borrelia burgdorferi.
V souvislosti s očkováním proti lymské borelióze je třeba zdůraznit, že vakcína nechrání psa před přisátím klíštěte, jak se nejeden majitel domnívá. A v druhé řadě vakcína chrání pouze proti jednomu jedinému onemocnění, které jsou schopna klíšťata přenášet, nikoliv proti těm ostatním (např. anaplazmóza, ehrlichióza, babesióza, apod.). Pokud by chtěl majitel chránit svého psa před všemi zmíněnými nemocemi, nezbývá mu nic jiného, než pravidelně používat vhodné antiparazitární přípravky, které buď odpuzují klíšťata nebo je bezprostředně po přisátí zahubí.
Jak se očkuje
Vzhledem k tomu, že klíšťata u nás mají sezónní aktivitu, je zdaleka nejlepší očkování psů provádět těsně před začátkem klíšťové sezóny, tedy v únoru nebo začátkem března. První očkování v životě psa zahrnuje opět dvě dávky v odstupu 3 týdnů, přeočkování se provádí vždy jednou za 12 měsíců.
Tetanus
by se dal s nadsázkou označit za onemocnění na hranici mezi infekcí a otravou. Když to vezmeme tak trochu z druhého konce, typickým příznakem tetanu jsou křeče svaloviny (příčně pruhované), které vyvolává působení toxinu tetanospasminu v nervové soustavě. Tetanospasmin produkují bakterie Clostridium tetani, které dokážou žít pouze v prostředí bez přístupu vzduchu. Na vzduchu ale tyto bakterie vytvářejí velmi odolné spory, které jsou schopné přežít například i var. Přestože tetanus není příliš častým onemocněním, spory, které ho mohou způsobit, se v našem prostředí vyskytují běžně. Clostridium tetani ve velkých počtech žije v trávicím ústrojí býložravých zvířat jako jsou koně, skot, ovce, kozy, vysoká zvěř, apod. Spory se tudíž v nemalém množství vyskytují v trusu těchto zvířat a v půdě, zejména té, která je zúrodňována hnojem. Riziko vzniku tetanu představují především hluboké řezné nebo bodné rány znečištěné hlínou nebo právě trusem hospodářských zvířat. Jakmile se taková rána na povrchu uzavře, v její hloubce se spory bez přístupu kyslíku probudí k životu a Clostridie následně začnou produkovat zmíněný tetanospasmin.
Kdo se může nakazit?
Rizikovou skupinu z pohledu tetanu tedy představují psi, kteří:
- žijí na farmách, v kontaktu s hospodářskými zvířaty,
- psi, kteří s oblibou hrabou v zemi,
- psi, kterým hrozí větší riziko hlubokého poranění – psi pohybující se na stavbách, záchranářští psi vyhledávající zavalené lidi v sutinách,
- lovečtí psi pohybující se často na polích a v lesích, norníci, apod.
- Speciální rizikovou skupinou jsou štěňata v průběhu výměny zubů. Nebezpečí nákazy u nich kromě drobných ranek na dásních po vypadnutí dočasných zubů představuje i enormní záliba v okusování čehokoliv, kdykoliv a kdekoliv
Jak se očkuje
Vakcína proti tetanu se aplikuje injekčně do svaloviny, po prvním podání se musí za 3 týdny zopakovat a na přeočkování se potom chodí každé 2 roky.
* zpět na článek „Jak očkovat a ne(pře)očkovat svého psa“
Infekční laryngotracheitida
Infekční laryngotracheitida, známá také pod označením „psincový kašel“, je onemocnění, na jehož vzniku se může podílet jeden nebo více původců. Jedná se o skupinu několika virů a bakterií, které postihují horní cesty dýchací, tedy dutinu nosní, nosohltan, hrtan, průdušnici, event. i průdušky. Zřejmě nejčastěji se na vzniku podílí kombinace viru parainfluenzy psů a bakterie s názvem Bordetella bronchiseptica. Klinické příznaky připomínají lidskou chřipku. Nejčastějším projevem je kašel, ale může být přítomna i horečka, výtok z nosu, namáhavé dýchání a snížená chuť k jídlu. V komplikovaných případech může dojít k zánětu průdušek nebo zápalu plic.
Na tomto místě je třeba zmínit dvě důležité informace.
Tou první je způsob přenosu. Infekční laryngotracheitida se šíří kapénkovou infekcí. Viry a bakterie se tedy přenesou z nemocného na zdravého psa blízkým kontaktem. Největší riziko tedy představují různé akce a prostory, kde se nachází více psů pohromadě – výstavy, soutěže, závody, psí hotely, útulky, společné venčení psů, případně pes za plotem, kolem kterého denně prochází jiní pejsci na venčení a navzájem se očuchávají nebo na sebe doráží.
Druhou významnou informací je, že na trhu se v současnosti nachází několik vakcín. Některé obsahují samotný virus parainfluenzy, některé zase samotnou bakterii Bordetella bronchiseptica. Nejvyšší stupeň ochrany před infekční laryngotracheitidou celkem logicky poskytují takové očkovací látky, které obsahují kombinaci obou zmíněných původců.
Jak se očkuje
Vakcína proti infekční laryngotracheitidě se aplikuje pravidelně jednou za rok. Buď formou injekce do podkoží, nebo formou kapky rozpuštěného roztoku přímo do nosní dírky. Lokální aplikace přímo do nosu se jeví jako účinnější metoda a navíc se při ní prakticky nevyskytují nežádoucí reakce.
Jak očkovat a ne(pře)očkovat svého psa
Obsah:
Na úvod
Povinná očkování
Doporučená (základní) očkování
Volitelná očkování
Závěrem
Na úvod
Moc mě těší, že veterinární medicína drží s tou humánní (lidskou) krok i v době dříve nemyslitelných změn a pokroku.
Když jsem pracoval na tomto článku, chtěl jsem především zmínit několik novinek v oblasti vakcinace psů. Stále mi totiž do ordinace chodí klienti, pro které je zrušení povinnosti každoročního očkování psů proti vzteklině novinkou. A vzteklinou to přitom zdaleka nekončí.
Rád bych tedy všem poskytl jakýsi ucelený přehled vakcín, které by měly nebo mohly jejich psímu kamarádovi přinést užitek.
Vězte tedy, že na základě nových poznatků z oblasti imunologie lze vakcíny pro psy rozdělit do tří kategorií. Povinné, doporučené a volitelné.
Povinná očkování
Do skupiny povinných patří očkování proti vzteklině.
Jak mnozí z vás vědí, vzteklina je nevyléčitelné, smrtelné virové onemocnění, u kterého je možný přenos ze zvířat na člověka.
Podotýkám, že právě vakcinaci vděčíme za to, že v našich končinách v současné době toto smrtelné ohrožení lidí a zvířat prakticky vymizelo. Česká republika má od roku 2004 oficiální status země prosté vztekliny.
Přeočkování proti vzteklině dnes už legislativa nenařizuje každoročně, ale pouze pravidelně – podle doporučení výrobce vakcíny.
Na trhu jsou v současnosti vakcíny proti vzteklině, které vytvářejí imunitu buď na jeden rok, jiné na dva roky a některé dokonce na tři roky.
Stačí se tedy domluvit s veterinářem, jak často budete chtít svému pejskovi tuto povinnou vakcínu podávat.
Doporučená (základní) očkování
Do skupiny doporučených (někdy označovaných jako základní) patří vakcíny proti následujícím onemocněním:
- Psinka
- Infekční hepatitida
- Parvoviróza
Ve všech třech případech se jedná o vysoce nakažlivá virová onemocnění. To znamená, že se v neočkované populaci psů velmi snadno a rychle šíří.
Ještě v nedávné minulosti tato onemocnění výrazně ohrožovala populaci psů a to především oslabené jedince nebo nedávno narozená štěňata. Právě pravidelné očkování většiny psů bylo faktorem, který přinesl změnu. V dnešní době se s těmito nemocemi u nás setkáme jen opravdu velmi zřídka.
Očkování proti zmíněným chorobám je doporučené u všech psů proto, aby bylo dosaženo takzvané „kolektivní imunity“. Ta, lidově řečeno, znemožní danému onemocnění, aby se v populaci psů bleskově šířilo, když už se přeci jen někde výjimečně objeví.
Světově uznávaní veterinární imunologové v dnešní době doporučují důsledně očkovat štěňata několika dávkami kombinované vakcíny (obvykle 3 – 4 dávky), rok po dokončení „štěněcího očkování“ tyto nemoci přeočkovat a poté už podávat vakcínu pouze jednou za 3 roky.
Volitelná očkování
A konečně do skupiny volitelných očkování patří vakcíny proti čtyřem nemocem:
Ve zkratce se dá říci, že tyto vakcíny je doporučeno podávat těm psům, kteří jsou daným onemocněním ohroženi, čili patří do tzv. rizikové skupiny.
Závěrem
Zmíněné skutečnosti možná v budoucnu přinesou změnu v návštěvnosti veterinárních ordinací a proto musím na závěr zdůraznit přínos každoročních preventivních prohlídek spojených s krátkou konzultací zdravotního stavu pejska. Tato časově i finančně nenáročná procedura bývá součástí pravidelné návštěvy za účelem očkování na všech lepších veterinárních pracovištích. V dnešní době, jak jste se dočetli, už je možné některé psy očkovat pouze jednou za tři roky. Přesto bych rád věřil tomu, že pravidelné preventivní prohlídky nezmizí a alespoň jednou ročně přivedou každého pejska do ordinace veterinárního lékaře. Už proto, že často pomohou předejít zdravotnímu problému nebo ho odhalí v jeho úplném začátku a tím usnadní a urychlí následnou léčbu.
Související články, odborná pojednání a zdroje:
- WSAVA-Vaccination-Guidelines-2015.pdf (v angličtině)
- WSAVA-Owner-Breeder-Guidelines-2015_1.pdf (v angličtině)
- Vaccination-Guidelines-Article-Michael-Day-Czech.pdf (v češtině)
- onlinelibrary.wiley.com (v angličtině)