Rubrika: Nemoci psů

Jedná se o onemocnění, které způsobují bakterie z rodu Leptospira. Zdrojem těchto bakterií jsou především volně žijící druhy hlodavců a hmyzožravců (potkani, hraboši, myši, myšice, ježci, aj.), u kterých ovšem nevyvolává žádné zjevné onemocnění. Tito „bacilonosiči“ však vylučují obrovská množství leptospir především močí. Leptospiry jsou schopné poměrně dlouhou dobu přežívat ve vlhkém prostředí – vlhké půdě, stojaté nebo mírně tekoucí vodě. K nakažení psa tak nejčastěji dochází pitím vody znečištěné močí postiženého hlodavce nebo přímo ulovením a pozřením nakaženého hlodavce (příp. hmyzožravce). V těle psa napadají leptospiry hlavně játra a ledviny, způsobují selhávání funkcí těchto orgánů a častým projevem rozvíjejícího se onemocnění je žloutenka.

POZOR! Jedná se o onemocnění přenosné ze zvířat na člověka a zdrojem leptospir pro člověka může být samozřejmě také moč jeho nakaženého pejska.

Rizikovou skupinou jsou psi, kteří přicházejí buď do přímého kontaktu s hlodavci nebo rádi pijí stojatou vodu, např. z louží, v takovém případě se jedná o kontakt nepřímý.

---

 

Jak se očkuje

Pokud jde o samotné očkování, první dávka se musí po 3 týdnech zopakovat a přeočkování se poté provádí pravidelně po 12 měsících, v místech s vyšším výskytem leptospirózy (ohniscích) případně i častěji.

 

* zpět na článek „Jak očkovat a ne(pře)očkovat svého psa“

Lymskou (příp. lymeskou) boreliózu pravděpodobně všichni znáte z doslechu. Jedná se o jednu z nemocí, které na psa, potažmo i člověka, může přenést klíště. Onemocnění je způsobeno bakterií jménem Borrelia burgdorferi.

V souvislosti s očkováním proti lymské borelióze je třeba zdůraznit, že vakcína nechrání psa před přisátím klíštěte, jak se nejeden majitel domnívá. A v druhé řadě vakcína chrání pouze proti jednomu jedinému onemocnění, které jsou schopna klíšťata přenášet, nikoliv proti těm ostatním (např. anaplazmóza, ehrlichióza, babesióza, apod.). Pokud by chtěl majitel chránit svého psa před všemi zmíněnými nemocemi, nezbývá mu nic jiného, než pravidelně používat vhodné antiparazitární přípravky, které buď odpuzují klíšťata nebo je bezprostředně po přisátí zahubí.

---

 

Jak se očkuje

Vzhledem k tomu, že klíšťata u nás mají sezónní aktivitu, je zdaleka nejlepší očkování psů provádět těsně před začátkem klíšťové sezóny, tedy v únoru nebo začátkem března. První očkování v životě psa zahrnuje opět dvě dávky v odstupu 3 týdnů, přeočkování se provádí vždy jednou za 12 měsíců.

 

* zpět na článek „Jak očkovat a ne(pře)očkovat svého psa“

by se dal s nadsázkou označit za onemocnění na hranici mezi infekcí a otravou. Když to vezmeme tak trochu z druhého konce, typickým příznakem tetanu jsou křeče svaloviny (příčně pruhované), které vyvolává působení toxinu tetanospasminu v nervové soustavě. Tetanospasmin produkují bakterie Clostridium tetani, které dokážou žít pouze v prostředí bez přístupu vzduchu. Na vzduchu ale tyto bakterie vytvářejí velmi odolné spory, které jsou schopné přežít například i var. Přestože tetanus není příliš častým onemocněním, spory, které ho mohou způsobit, se v našem prostředí vyskytují běžně. Clostridium tetani ve velkých počtech žije v trávicím ústrojí býložravých zvířat jako jsou koně, skot, ovce, kozy, vysoká zvěř, apod. Spory se tudíž v nemalém množství vyskytují v trusu těchto zvířat a v půdě, zejména té, která je zúrodňována hnojem. Riziko vzniku tetanu představují především hluboké řezné nebo bodné rány znečištěné hlínou nebo právě trusem hospodářských zvířat. Jakmile se taková rána na povrchu uzavře, v její hloubce se spory bez přístupu kyslíku probudí k životu a Clostridie následně začnou produkovat zmíněný tetanospasmin.

---

 

Kdo se může nakazit?

Rizikovou skupinu z pohledu tetanu tedy představují psi, kteří:

• žijí na farmách, v kontaktu s hospodářskými zvířaty,
• psi, kteří s oblibou hrabou v zemi,
• psi, kterým hrozí větší riziko hlubokého poranění – psi pohybující se na stavbách, záchranářští psi vyhledávající zavalené lidi v sutinách,
• lovečtí psi pohybující se často na polích a v lesích, norníci, apod.
• Speciální rizikovou skupinou jsou štěňata v průběhu výměny zubů. Nebezpečí nákazy u nich kromě drobných ranek na dásních po vypadnutí dočasných zubů představuje i enormní záliba v okusování čehokoliv, kdykoliv a kdekoliv

---

 

Jak se očkuje

Vakcína proti tetanu se aplikuje injekčně do svaloviny, po prvním podání se musí za 3 týdny zopakovat a na přeočkování se potom chodí každé 2 roky.

 

* zpět na článek „Jak očkovat a ne(pře)očkovat svého psa“

 

Infekční laryngotracheitida, známá také pod označením „psincový kašel“, je onemocnění, na jehož vzniku se může podílet jeden nebo více původců. Jedná se o skupinu několika virů a bakterií, které postihují horní cesty dýchací, tedy dutinu nosní, nosohltan, hrtan, průdušnici, event. i průdušky. Zřejmě nejčastěji se na vzniku podílí kombinace viru parainfluenzy psů a bakterie s názvem Bordetella bronchiseptica. Klinické příznaky připomínají lidskou chřipku. Nejčastějším projevem je kašel, ale může být přítomna i horečka, výtok z nosu, namáhavé dýchání a snížená chuť k jídlu. V komplikovaných případech může dojít k zánětu průdušek nebo zápalu plic.

Na tomto místě je třeba zmínit dvě důležité informace.

Tou první je způsob přenosu. Infekční laryngotracheitida se šíří kapénkovou infekcí. Viry a bakterie se tedy přenesou z nemocného na zdravého psa blízkým kontaktem. Největší riziko tedy představují různé akce a prostory, kde se nachází více psů pohromadě – výstavy, soutěže, závody, psí hotely, útulky, společné venčení psů, případně pes za plotem, kolem kterého denně prochází jiní pejsci na venčení a navzájem se očuchávají nebo na sebe doráží.

Druhou významnou informací je, že na trhu se v současnosti nachází několik vakcín. Některé obsahují samotný virus parainfluenzy, některé zase samotnou bakterii Bordetella bronchiseptica. Nejvyšší stupeň ochrany před infekční laryngotracheitidou celkem logicky poskytují takové očkovací látky, které obsahují kombinaci obou zmíněných původců.

---

 

Jak se očkuje

Vakcína proti infekční laryngotracheitidě se aplikuje pravidelně jednou za rok. Buď formou injekce do podkoží, nebo formou kapky rozpuštěného roztoku přímo do nosní dírky. Lokální aplikace přímo do nosu se jeví jako účinnější metoda a navíc se při ní prakticky nevyskytují nežádoucí reakce.

 

* zpět na článek „Jak očkovat a ne(pře)očkovat svého psa“